Kůrovcová kalamita

Říká se, že v současnosti zažíváme největší kůrovcovou kalamitu od dob Marie Terezie. Počátky našeho boje s lýkožravým hmyzem opravdu sahají až do první poloviny 19. století. První zprávy o něm pochází z roku 1821, kdy došlo v Jeseníkách k rozsáhlým polomům a následnému přemnožení kůrovce v popadaném dříví. Během dalších let se jeho rojení a napáchané škody opakovaly se střídavou intenzitou. Největší kalamita nastala po větrných smrštích v letech 1868 a 1870. Podle některých údajů jí padlo za oběť až 11 milionů m³ dřeva a v románu Ze světa lesních samot se stala i součástí české literatury.

Z dob rakousko-uherského mocnářství nepochází jen zkušenosti s řáděním škůdců, ale i jeho příčiny. Rostoucí průmysl tehdy mnohonásobně zvedl poptávku po dřevu, a aby ji lesní hospodářství dokázalo pokrýt, začali lesníci namísto vykácených listnáčů sázet převážně rychle rostoucí smrky. V původních českých lesích měl smrk zastoupení pouze kolem 11 %. V současnosti tvoří více než polovinu veškerých lesních porostů v ČR a na Vysočině je jeho podíl až 70 %.

Od doby Marie Terezie se podoba lesního hospodaření příliš nezměnila. Socialistickému centrálně řízenému hospodářství unifikovaný přístup k lesům vyhovoval, protože dokázal pokrývat velkou poptávku po dřevu. Ke změně přístupu nedošlo ani po revoluci, kdy se novému tržnímu prostředí přizpůsobilo i hospodaření v lesích a hlavní roli v něm začal hrát zisk. Výsledkem je, že Česko má ze všech států našeho regionu zdaleka nejvyšší podíl smrku a největší hustotu osázení na hektar. Zároveň používá takzvané „holosečné“ hospodaření. Například v Německu se těží na omezených částech lesa a vykácené plochy se ve většině případů nechávají zarůstat přirozeným náletem. U nás je povoleno kácet až na plochách jednoho hektaru (za dob socialismu to bylo až 5 ha) a holiny pak zpravidla osazujeme předpěstovanými sazeničkami. Výsledkem jsou druhově i věkově monokulturní lesy, málo odolné nejenom vůči kůrovci, ale i proti povětrnostním podmínkám a změnám klimatu.

Varování před klimatickými změnami a jejich dopadem na smrkové lesy se začaly z řad ekologů ozývat už koncem 90. let. Bohužel je úředníci ani lesníci nebrali vážně a k navrhovaným opatřením, jako je podsadba listnatých stromů, ponechávání částí lesa přirozenému zárůstu a snižování podílu smrku, nikdy nedošlo. Právě rostoucí teploty a ubývání srážek jsou ale hlavními příčinami současné kalamity. V minulosti se kůrovec množil hlavně v polomech, které ale byly obklopeny zdravými stromy, a les se dokázal šíření lýkožroutů bránit. Dnes je situace diametrálně odlišná. Vysoké teploty a nerovnoměrné rozprostření srážek během roku narušilo oběh vody v krajině a způsobilo její razantní úbytek. Stromy nejsou kvůli dlouhotrvajícímu suchu schopny vytvářet dostatek pryskyřice a dalších obranných mechanismů, kterými se proti škůdcům brání. Oproti předchozím kalamitám, které se dají přirovnat k lokální infekci, se dnešní české lesy potýkají se syndromem akutního selhání imunity.

Likvidace kůrovcové kalamity se dá velmi obecně zjednodušit do dvou strategií. První varianta je vykácet stromy, holiny osázet novou výsadbou a doufat, že přežijí opakovaná jarní a letní sucha. Druhá varianta spoléhá na schopnost samoobnovitelnosti lesa. Napadené stromy se nechají stát a samovolně padat a na jejich místech pak může přirozeně vzniknout nová generace lesa, do které se následně dosazují ekonomicky zajímavé dřeviny. Přestože jde z hospodářského i bezpečnostního hlediska o kontroverzní postup, má v řadě lokalit své opodstatnění. Umělým osazováním holin totiž opět vznikají stejnověké porosty náchylné k chorobám či odumírání. Ani často zmiňované zvyšování druhové pestrosti a vysazování smíšených lesů není samospasitelné. Kvůli stále rychlejším změnám klimatu je totiž těžké odhadnout, které druhy budou novým podmínkám nejlépe odolávat.

„V případě, že bychom znali další vývoj, zasadíme odolné druhy,“ vyjádřil se v rozhovoru pro Právo šéf Českých lesů Tomáš Pospíšil. „Dnes trpí suchem nebo jinak odumírají zejména smrky, borovice, duby, jasany nebo například jilmy. Bohužel předvídat, jaké druhové složení by bylo pro budoucí lesy tou správnou cestou, neumíme. Pro budoucí stabilitu lesů je proto nutné vytvořit nejen druhovou pestrost, ale i prostorovou a věkovou rozmanitost.“

Jako kompromisní řešení se jeví kombinace přirozené obnovy a umělého zalesňování. Využití přípravných porostů, které by ozelenily vykácené plochy a vytvořily podmínky pro její přirozenou obnovu. V následujících dekádách by pak docházelo k cílené výsadbě dalších dřevin, které by zajistily větší druhovou, prostorovou a věkovou pestrost. Tato strategie bohužel naráží na současnou legislativu, která přikazuje zalesnit každou holinu do dvou let a využití přípravných porostů umožňuje jen na výjimku.

Předpokládejme, že se lesníci, těžaři, obchodníci s dřevem i ekologové dokážou dohodnout na společném postupu. Že dojde k revizi hospodaření a legislativy, začneme více používat přirozené obnovy, bude vznikat méně holosečí a tam, kde stávaly smrkové lesy, bude vznikat smíšený, věkově i druhově rozmanitý porost odolný vůči škůdcům i klimatickým extrémům. Za jak dlouho se obnovy českých lesů dočkáme?

Ministr životního prostředí Richard Brabec uvedl na setkání se středočeskými starosty, že letos bylo kůrovcem napadeno půl milionu hektarů, tedy celá polovina smrkových lesů. Dá se očekávat, že kalamita bude pokračovat i v následujících letech a v horizontu 10–15 let může postihnout všechny smrkové porosty v nadmořské výšce do 500 m. I při velmi rychlém sázení, které jde proti principům udržitelné obnovy, je reálné ročně vysadit stromky na zhruba 12 000 hektarech. Obnova lesů, o které kvůli kůrovci přijdeme, se tedy pohybuje v řádech mnoha desítek let. Úplná druhová obměna se pak projeví spíše v řádu staletí. V každém případě se musíme připravit na situaci, kdy se budeme muset obejít bez dřeviny, která byla doslova synonymem českých lesů. Tedy bez smrku.

Kůrovec se sice živí lýkem a nepodepisuje se na kvalitě samotného dřeva, ale pokácené stromy je nutné co nejdříve zpracovat. Kalamita se tím pádem velmi výrazně podepisuje nejen na způsobu hospodaření, ale i v zpracovatelském průmyslu a při obchodování se dřevem.

„Kůrovcová kalamita představuje zásadní zásah do budoucnosti oborů zpracování dřeva a jeho energetického využívání,“ říká Ing. Robert Babuka, viceprezident Konfederace lesnických a dřevozpracujících svazů ČR. „Potvrdila se absence oborové hospodářské politiky, která by vytvářela podmínky pro růst kapacit na českém trhu. Na rozdíl od západních sousedů jsou naši zpracovatelé zcela závislí na vnějších vlivech, které nemají pod kontrolou,“ dodává.

Podle jeho názoru je Česko v hospodaření s dřívím ve velmi nevýhodné pozici nejenom kvůli obrovskému množství kůrovcového dřeva, ale hlavně proto, že až 40 % dřeva, které u nás těžíme, vyvážíme nezpracované. „Česko bylo největší exportér nezpracovaného dřeva v Evropě před kalamitou a nyní svůj podíl ještě zdvojnásobuje,“ říká Robert Babuka. „Pokud by se toto dřevo u nás zpracovalo, byť jenom do výroby pelet, zvýšila by se významně vytvořená hodnota na 1 m³ surového dřeva, která je nyní jedna z nejnižších v Evropě.“

Dřevěná paliva, jako jsou pelety nebo brikety, představují v současném dřevozpracujícího průmyslu velmi výhodný způsob, jak kompenzovat ztráty způsobené pádem ceny dříví. Ta poklesla v některých krajích oproti loňskému roku až o polovinu a cena za metr krychlový se pohybuje kolem 800 Kč. Cena pelet a briket, využívaných jako vysoce výhřevné palivo v automatických kotlích na biomasu, oproti tomu zůstala na stejné hladině. I v tomto oboru ale dojde ke změně, protože zatímco doposud se výrobci pelet orientovali především právě na smrkové dřevo, výhledově za něj budou muset hledat náhradu.

„Smrkové dřevo jsme až doposud chápali jako jednoznačně nejvhodnější pro výrobu pelet,“ vysvětluje Marek Řebíček z peletárny Waldera. „Má nejvyšší výhřevnost, lze ho dobře lisovat a v naší zemi bylo dlouhodobě nejdostupnější.“ Očekávané vymizení smrku podle něj představuje velkou výzvu pro výrobce pelet i pro vývojáře zpracovatelských linek. „My už nyní běžně vyrábíme oblíbené modřínové pelety a pilinu z buku, který se u nás na pile řeže, přimícháváme do smrkové,“ popisuje. „Musíme se ale naučit peletovat i borovicovou nebo dubovou pilinu, kterou nyní přehlížíme. Za pár let to bez ní nepůjde.“