Mezinárodní den znakových jazyků

Znakový jazyk… nebo spíš znakové jazyky?

Možná vás to překvapí, ale znakový jazyk není jen jeden. Každý stát, nebo dokonce region, má svůj vlastní. Například znakové jazyky Čechů a Slováků jsou různé, i když si v mluvené řeči rozumíme.
Stejně tak v každé anglicky mluvící zemi používají jiný znakový jazyk. Vznikaly totiž přímo v komunitách neslyšících, s mluveným jazykem nemají vůbec nic společného. Neslyšící Američan, Brit a Australan by si tedy navzájem moc nerozuměli.
Znakové jazyky mají vlastní gramatiku i větnou strukturu. Nejsou to jen gesta – mají například i vlastní způsob vyjadřování emocí.
Významnou součástí každého znakového jazyka je mimika. Jen podle ní totiž často poznáme, jestli jde o oznamovací nebo tázací větu, rozkaz, případně třeba zápor. Například otázku značí zvednuté obočí a mírně nakloněná hlava.
Znakový jazyk se stále vyvíjí a vznikají nové znaky, které odpovídají moderní době. Hezkým příkladem je znak pro telefon – starší generace používá tradiční gesto sluchátka u ucha, zatímco mladí lidé už vycházejí z mobilního telefonu.
Naše zákony uznávají znakový jazyk až od roku 1998.

Líbí se vám tahle stránka?

Děkujeme, to jsme rádi.