- Obnovitelné zdroje energie (OZE) jsou nejlevnějším výrobním zdrojem elektřiny – pokud bychom teoreticky dokázali uspokojit poptávku pouze z nich, bude cena elektřiny velmi nízká.
- Nevýhodou obnovitelných zdrojů je však nepředvídatelnost výroby, proto musí být v jejich záloze připraveny další výrobní zdroje, které je možné řídit. A ty už bývají mnohem dražší.
- Evropský energetický trh přitom funguje tak, že výslednou cenu elektřiny v danou chvíli určuje nejdražší výrobní zdroj, který je pro pokrytí poptávky potřebný.
Jak se postupuje při určování ceny elektřiny na trhu
Pro pochopení vlivu obnovitelných zdrojů na ceny elektřiny je potřeba porozumět tomu, jak z hlediska cenotvorby funguje energetický trh.
Například v České republice je ve všech elektrárnách instalovaný výkon přes 21 GW, ale spotřeba domácností a firem odpovídá potřebě jen asi 5–12 GW výkonu (v létě méně, v zimě více). Naše elektrárny tedy za optimálních podmínek a plném zatížení dokážou vyrobit více elektřiny, než potřebujeme.
Jelikož ale elektrizační soustava musí být neustále v rovnováze (výroba se musí rovnat spotřebě) a všechny elektrárny nemohou jet pořád na 100 % (vliv má například počasí nebo odstávky kvůli údržbě), není reálné, že by v jeden moment naplno vyráběly všechny elektrárny. V provozu je pouze tolik elektráren, respektive takový výkon, aby uspokojil aktuální poptávku v zemi a případný vývoz do zahraničí.
Trh zároveň funguje tak, že
- upřednostňuje výrobní zdroje od nejlevnějších po nejdražší
- a výslednou cenu elektřiny určuje ten poslední – tedy nejdražší zdroj (někdy se označuje jako závěrná elektrárna), který je pro pokrytí poptávky v dané chvíli potřeba.
- Jako první jdou na řadu nejlevnější obnovitelné zdroje – fotovoltaiky, větrné elektrárny nebo vodní elektrárny. Pokud je jejich výroba dostatečná a pokryjí spotřebu, je cena elektřiny na krátkodobém trhu velmi nízká (a chvílemi dokonce i nulová nebo záporná). Výroba elektřiny z OZE je levná, protože mají prakticky nulové provozní náklady.
- Druhé v pořadí jsou dle ceny nejčastěji jaderné elektrárny, které také vyrábějí velmi levnou energii (nezapočítáme-li do ceny náklady na vybudování elektrárny). Z důvodu komplikovanosti jejich úplného odstavení jaderné zdroje běží téměř vždy, a mohou tak mít někdy přednost i před OZE.
- Dále pokračují uhelné elektrárny. Ty jsou už výrazně dražší, jelikož musí kromě provozu, tedy spalování uhlí, navíc platit za emisní povolenky. Ve střední Evropě se dostávají ke slovu stále relativně často, zejména ve chvílích vysoké poptávky. Typicky tedy večer.
- Provozně nejdražší jsou pak plynové elektrárny, které kromě plynu také musejí kupovat emisní povolenky, byť méně než zdroje uhelné.
Tento postup (tzv. merit order) zapojování elektráren od nejlevnějších po nejdražší je zárukou toho, že výrobci na trhu nabízí elektřinu za nejnižší možnou cenu. Čím dražší elektřinu totiž nabídnou, tím vyšší je riziko, že už se nedostanou na řadu a předběhne je v pořadí levnější zdroj.
Snahou každého státu zároveň je, aby se dražší zdroje na řadu dostávaly co nejméně. Proto se dnes klade důraz na výstavbu obnovitelných zdrojů nebo jaderných elektráren. V roce 2026 je přesto většina evropských zemí ještě daleko od toho, aby pokryla svou spotřebu čistě z obnovitelných zdrojů a jádra, takže uhlí a plyn zejména v zimě stále potřebuje.
Proč se tedy říká, že OZE elektřinu prodražují?
Obnovitelné zdroje vyrábějí velmi levnou elektřinu, ale jejich nevýhodou je nestabilita (volatilita) výroby. Elektřinu vyrábí pouze, když svítí slunce nebo fouká vítr. I když bude mít země například 10 GW instalovaného výkonu ve fotovoltaických elektrárnách, v zimě budou hodiny i celé dny, kdy tyto fotovoltaiky nevyrobí téměř nic.
Proto v jejich zádech musejí čekat řiditelné, záložní výrobní zdroje, což jsou obvykle jaderné elektrárny, následované uhelnými a plynovými elektrárnami. Poslední dva uvedené zdroje se sice na trhu kvůli vysoké ceně prosazují jen někdy, ale jsou připravené téměř okamžitě naskočit ve chvíli, kdy výroba z OZE a jádra nedokáže aktuální poptávku po elektřině pokrýt.
Pro provozovatele uhelných a plynových elektráren tato role není příliš výhodná, jelikož když nic nevyrábí, nic nevydělávají. Každá země je přesto potřebuje, i kdyby jen na pár desítek hodin ročně. Dochází tak k trošku paradoxní situaci – čím více je v síti levných OZE, tím méně záložní zdroje vyrábějí. A to zhoršuje jejich ekonomiku provozu, takže musí zvyšovat cenu za vyrobenou MWh. Levné OZE (společně s emisními povolenkami) tak vlastně tlačí nahoru cenu elektřiny ze záložních zdrojů.
Je to vidět i na příkladu Česka. U nás chceme uhelné elektrárny do roku 2033 uzavřít, ale ještě předtím je zřejmě budeme muset dotovat, aby jejich provoz zůstal rentabilní a dokázaly roli záložního zdroje poskytovat. Mimo jiné i proto byla v létě 2025 schválena novela energetického zákona Lex plyn, která přislibuje uhelným zdrojům finanční podporu v případě, kdy by byly nucené kvůli ztrátovosti skončit ještě před rokem 2033. Po roce 2033 by pak jejich roli měly převzít plynové elektrárny.
OZE nepřímo zvyšují cenu elektřiny také formou regulované složky. Tím, jak po celé zemi vzniká spousta malých fotovoltaik nebo větrníků, a dochází tak k decentralizaci výroby, je nutné o to více posilovat kapacity distribučních a přenosových soustav. A to se odráží na výši regulované části ceny. Přesný vliv OZE ale nelze spočítat, jelikož k modernizaci sítí a posilování kapacit by muselo docházet i bez nich, už jen kvůli zvyšující se spotřebě elektřiny.
Součástí regulované složky ceny elektřiny byl donedávna také POZE – poplatek za obnovitelné zdroje energie – který se platil za každou spotřebovanou MWh. V tomto případě šlo ale čistě o politické rozhodnutí z let 2004/2005, kdy byl poplatek na podporu obnovitelných zdrojů zaveden. Od roku 2026 tento poplatek platí stát a nikoliv přímo spotřebitelé.
Dokážeme se někdy drahých záložních zdrojů úplně zbavit?
Dlouhodobým cílem evropské i světové energetiky je drahé a neekologické záložní zdroje zcela odstavit. Proto:
- je zásadní výstavba dalších obnovitelných zdrojů,
- se řeší akumulace elektřiny a flexibilita výroby i spotřeby,
- Evropa propojuje přenosové a distribuční soustavy jednotlivých zemí,
- se mluví o možnostech využití vodíku.
Jednou z vizí moderní energetiky například je, aby pobřežní státy vystavěly na svých pobřežích obrovské větrné farmy a v případě potřeby vyrobenou elektřinou zásobovaly celou Evropu. Podobnou službu mohou v určitých ročních obdobích a fázích dne nabízet jihoevropské státy ve formě vyrobené elektřiny ze slunce.
Kromě propojení přenosových soustav je nutné posílit také akumulační kapacity, abychom dokázali vyrobenou elektřinu v co největším množství uložit na později. I přesto všechno ale platí, že v případě dlouhodobější nepřízně počasí OZE zatím nedokážou zajistit dostatek elektřiny pro pokrytí poptávky. Kompletní přechod na bezemisní nebo nízkoemisní zdroje elektřiny proto představuje velkou technologickou výzvu pro celou společnost.
Mohlo by vás také zajímat:
Čím si v mrazivých dnech doma přitopit a kolik to stojí
