Konec uhlí v Česku: vše, co o něm doposud víme

Moderní civilizace na uhlí postavila svůj průmysl i energetiku, uhelné elektrárny byly a dodnes jsou levným, dostupným a dobře řiditelným výrobním zdrojem.

Spalování uhlí ale zároveň způsobuje emise velkého množství oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého a oxidu siřičitého, navíc při něm vznikají tuhé zplodiny (popílek, prach atp.). Pro příklad v Česku jsou uhelné elektrárny zodpovědné za více než 80 % emisí CO₂e (ekvivalentu oxidu uhličitého) v celém elektroenergetickém průmyslu.

Uhlí je problematické také z pohledu těžby, protože během ní dochází k úniku skleníkových plynů (včetně nebezpečného metanu). Negativní vliv má těžba uhlí také na krajinu, zdraví lidí i socioekonomickou úroveň dotčených regionů.

Svět proto uhlí postupně opouští – například první uhelná velmoc Velká Británie svou poslední uhelnou elektrárnu uzavřela v roce 2024. Přitom ještě na začátku 90. let vyráběla z uhlí 80 % elektřiny. V Evropské unii (kromě závazků na snižování emisí skleníkových plynů) uhlí vytlačuje také systém emisních povolenek – „odpustků“ za to, že firma vypouští skleníkové plyny. Emisní povolenky postupně zdražují, tím využívání uhlí ekonomicky znevýhodňují a přispívají k jeho konci. 

Pohled na energetický mix České republiky napovídá, že jsme pár let před plánovaným ukončením těžby uhlí na této surovině silně závislí – v roce 2024 z uhlí pocházelo 39,6 % naší elektřiny. Je to nejméně za poslední dekádu, nicméně pokles je velmi pozvolný. Pro srovnání, před deseti lety v roce 2014 jsme z uhlí využívali 47 % elektřiny. Ještě více jsme na uhlí závislí při výrobě tepla.

Jestliže chceme v roce 2033 se spalováním uhlí skončit (a nebýt přitom až příliš odkázáni na dovoz elektřiny ze zahraničí), je nezbytné formou legislativy a investičních pobídek podpořit jiné výrobní zdroje. V této souvislosti se u nás mluví zejména o dalším rozvoji obnovitelných zdrojů energie a výstavbě paroplynových elektráren, v dlouhodobém horizontu pak chceme posílit jadernou energetiku.