Nejčastější mýty spojené s větrnými elektrárnami: opravdu ničí zdraví, decimují ptáky a kradou déšť?

8 min. čtení

Mýtus 1: Infrazvuk z větrných elektráren škodí zdraví

Větrné elektrárny vydávají infrazvuk – nízkofrekvenční zvuk, který člověk neslyší. V debatách se často objevuje tvrzení, že právě tento „neviditelný“ zvuk poškozuje zdraví. Někdy se o něm hovoří jako o tichém zabijákovi, který se šíří na kilometry daleko a způsobuje bolesti hlavy, nespavost, tlak na hrudi, stres, srdeční potíže nebo jiné zdravotní problémy.

Jak je to doopravdy?

Infrazvuk je běžný fyzikální jev. Setkáte se s ním při silném větru, bouřkách, mořském příboji, v dopravě i průmyslu.
Dosavadní vědecké poznání neprokazuje, že by infrazvuk z větrných elektráren při běžných vzdálenostech od obytné zástavby poškozoval lidské zdraví. Užitečný přehled shrnuje rešerše SZÚ v časopise Hygiena, která se věnuje slyšitelnému hluku, nízkofrekvenčnímu zvuku, infrazvuku i vizuálním aspektům větrných elektráren.
Důležité je rozlišovat mezi infrazvukem a hlukem. Někomu může vadit slyšitelný zvuk elektrárny, její rytmické šumění nebo vizuální přítomnost v krajině. To ale nemá nic společného s infrazvukem.
Výzkumy zároveň ukazují, že část případných obtíží může souviset s tzv. nocebo efektem. To znamená, že pokud člověk očekává negativní dopad, může u sebe snáze vnímat nebo hlásit nepříjemné příznaky.

Mýtus 2: Větrné elektrárny jsou příliš hlučné

Podle dalšího mýtu jsou VTE nesnesitelně hlasité. Lidé pak mají logickou obavu, jestli se jim v blízkosti větrníku nezhorší spánek, nebo jestli budou moci sedět v klidu na zahradě.

Do debat o hluku se občas přimíchává i hodnota 45 dB z doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) k environmentálnímu hluku. Ta se ale často používá nepřesně.

Jak je to doopravdy?

Větrná elektrárna není absolutně tichá. Nejčastějším zdrojem slyšitelného zvuku je aerodynamický hluk listů rotoru – představte si ho jako jemné šumění.
Jak moc bude elektrárna slyšet, závisí na typu turbíny, vzdálenosti, terénu, směru větru, počasí i na okolním hluku. Jinak bude stejný zvuk působit u rušnější silnice a jinak v tiché krajině.
V Česku se hluk posuzuje podle hygienických limitů. U stacionárních zdrojů hluku v chráněném venkovním prostoru staveb je limitem 50 dB ve dne a 40 dB v noci. Hodnotu 40 dB si představte jako tlumený hovor v dálce.
Zmíněné doporučení WHO ve výši 45 dB se vztahuje k tzv. ukazateli Lden. To je dlouhodobý průměr hlukové zátěže za den, večer a noc, přičemž večernímu a nočnímu hluku se v tomto ukazateli přičítá větší váha.

Kritika vůči VTE samozřejmě není automaticky špatně

Lidé mají absolutní právo řešit hluk, ráz krajiny, hodnotu nemovitostí, dopady na přírodu nebo přínosy pro obec. Je ale potřeba debatu stavět na racionálních faktech.

Do férové debaty patří například otázky: Kde přesně má elektrárna stát? Jak daleko od obydlí? Jak se změří hluk? Kdo ponese odpovědnost? Jaký přínos z toho bude mít obec? A co se stane, když se dopady ukážou zásadnější, než se čekalo?

Mýtus 3: Větrné elektrárny se staví už 500 metrů od posledního domu

„Větrná elektrárna bude stát jen 500 metrů od našeho domu,“ zaznívá často v české debatě. Vzdálenost 500 metrů se opravdu objevuje v některých podkladech a projektech, například v aktuálním návrhu akceleračních oblastí se s odstupem 0,5 km od obytné zástavby pracuje jako s jedním z plánovacích kritérií. Zároveň ale odůvodnění návrhu uvádí, že to neznamená automatické umístění všech VTE právě v této vzdálenosti.

Jak je to doopravdy?

V Česku neexistuje jednoduché pravidlo, podle kterého by každá větrná elektrárna musela stát právě 500 metrů od nejbližšího domu.
Rozhodující je hlavně to, zda projekt splní hlukové limity podle nařízení vlády č. 272/2011 Sb., požadavky na ochranu přírody, krajinný ráz, bezpečnost, stroboskopický efekt a další podmínky v daném území.
Dvě turbíny vzdálené stejně daleko od domu se totiž mohou v praxi chovat jinak. Záleží na výkonu a typu turbíny, výšce stožáru, velikosti rotoru, počtu turbín, terénu, směru převládajícího větru, okolní zástavbě i hlukovém pozadí.
U některých projektů může být odstup v řádu stovek metrů dostatečný, u jiných může být potřeba větší vzdálenost. Proto se hlukový dopad každé VTE posuzuje individuálně.

Mýtus 4: Větrné elektrárny ve velkém zabíjejí ptáky

Ve spojení s výstavou větrníků se můžete často doslechnout, že větrné elektrárny budou plošně decimovat ptáky, ničit migrační trasy a ohrožovat chráněné druhy. Tato obava má reálný základ, protože kolize ptáků a netopýrů s větrnými elektrárnami opravdu existují, nicméně čísla je potřeba zasadit do kontextu.

Jak je to doopravdy?

Míra rizika zásadně závisí na lokalitě, druzích a migračních trasách. Česká společnost ornitologická (ČSO) proto zdůrazňuje význam výběru vhodných lokalit.
Rizika lze zásadně snižovat dobrým plánováním, monitoringem a ochrannými opatřeními – například provozním omezením v rizikových obdobích.
ČSO v roce 2025 představila mapu citlivosti ptáků vůči výstavbě větrných elektráren, která pomáhá identifikovat místa, kde by výstavba mohla ohrozit ptačí populace.
Když riziko zasadíme do kontextu, větrné elektrárny nejsou hlavní příčinou úhynů ptáků. Mnohem větší dopady mají například kolize s budovami, skleněnými plochami, dopravou, elektrickým vedením nebo ztráta přirozeného prostředí. Přehledně to vysvětluje například MIT Climate Portal.

Mohlo by vás zajímat: Škodí větrné elektrárny ptákům a hmyzu?

Mýtus 5: Větrná elektrárna nevyrobí tolik energie, kolik spotřebuje její výroba

Větrné elektrárny jsou velké stavby. Mají betonové základy, ocelovou věž, gondolu, lopatky, kabeláž a vyžadují dopravu, jeřáby, montáž i servis. Není tak divu, že se mnozí ptají, kolik energie se spotřebuje na jejich výrobu a zda se taková investice vůbec vrátí.

Jak je to doopravdy?

Větrná elektrárna má skutečně na začátku energetický dluh – energie se spotřebuje při výrobě materiálů, dopravě, stavbě, provozu i údržbě.
Studie životního cyklu ale ukazují, že tento dluh se splatí v řádu měsíců až jednoho roku. Například u evropských onshore a offshore technologií se podle vědců uvádí energetická návratnost pod jeden rok.
Podobná studie u dvou 2MW turbín uvádí energetickou návratnost 5,2 a 6,4 měsíce.
Po splacení energetického dluhu elektrárna dál vyrábí elektřinu s velmi nízkou uhlíkovou stopou. Běžná životnost moderních větrných elektráren se přitom pohybuje v desítkách let.

Mýtus 6: Větrné elektrárny nelze recyklovat

Poté, co větrníky doslouží, zůstanou z větrných elektráren obří nerecyklovatelné odpady. Tento mýtus často pracuje s fotografiemi lopatek na skládkách, hlavně ze zahraničí.

Obava má reálný základ v tom, že lopatky jsou opravdu technologicky složitější materiál. Musí být lehké, pevné a odolné, a proto se vyrábějí z kompozitů – typicky ze skelných nebo uhlíkových vláken a pryskyřic. Tyto vlastnosti z nich dělají výborný materiál pro provoz, ale složitější pro recyklaci.

Jak je to doopravdy?

Většina hmotnosti větrné elektrárny recyklovatelná je. Ocelová věž, měď, další kovy, části gondoly i beton ze základů mají zavedené způsoby recyklace nebo opětovného využití. Podle WindEurope, Cefic a EuCIA je dnes recyklovatelných přibližně 85–90 % celkové hmotnosti větrné turbíny.
Největší výzvou jsou lopatky. Jejich recyklace je technologicky a ekonomicky náročnější než recyklace kovů nebo betonu.
Nabízí se několik způsobů – využití v cementářství, mechanické drcení a využití ve stavebních materiálech, chemická a tepelná recyklace, ale také opětovné využití celých částí lopatek například v konstrukcích, městském mobiliáři nebo infrastruktuře. Přehled možností shrnuje například WindEurope.
Evropský větrný průmysl se zároveň snaží skládkování lopatek postupně omezit. Asociace WindEurope vyzvala k evropskému zákazu skládkování vysloužilých lopatek a průmysl hledá cesty k jejich opětovnému využití, recyklaci nebo jinému zhodnocení.

Mýtus 7: Větrné elektrárny mění počasí, kradou déšť nebo způsobují sucho

Občas narazíte i na tvrzení, že větrné elektrárny „rozhánějí mraky“, brání dešti, vysušují krajinu nebo mění klima v okolí. V tomto případě je důležité rozlišovat mezi fyzikálním jevem v bezprostředním okolí turbín a tvrzením, že několik větrných elektráren dokáže změnit srážky v regionu.

Jak je to doopravdy?

Větrné elektrárny proudění vzduchu lokálně opravdu ovlivňují. Rotor odebírá část energie větru a za turbínou vzniká tzv. úplav – oblast pomalejšího a turbulentnějšího proudění.
Tato turbulence může v okolí větrné farmy promíchávat vrstvy vzduchu. V některých podmínkách, hlavně v noci při stabilní atmosféře, se proto mohou objevit drobné změny teploty u země nebo proudění v bezprostředním okolí. Výzkum těchto lokálních efektů shrnují například Wu et al. a BOEM Microclimate white paper.
Nejedná se ale o změnu počasí. Srážky vznikají v mnohem větším měřítku – souvisí s vlhkostí, tlakovými útvary, frontami, teplotou, prouděním vzduchu a reliéfem krajiny.
Neexistuje důkaz, že by větrné elektrárny v krajině odkláněly dešťovou oblačnost, vysušovaly region nebo „kradly déšť“.
Je také potřeba rozlišovat měřítko. Existují modelové studie, které zkoumají extrémně rozsáhlé nasazení větrné energie a jeho možné klimatické dopady. Ty ale nelze používat jako důkaz, že několik turbín za obcí změní počasí v celém kraji.

Mýtus 8: Větrné elektrárny jsou zbytečně vysoké a ničí krajinný ráz

Moderní větrné elektrárny jsou vysoké a v krajině viditelné. To je fakt, ne mýtus. Mnohdy se ale jejich výška dost přifukuje, mluví se o 500 metrech výšky a podobně.

Jak je to doopravdy?

Současné pozemní větrné elektrárny v Evropě bývají 200 až 270 metrů vysoké. Starší české větrné elektrárny byly často nižší – například VTE Vrbice měří 190 metrů, zatímco první větrná elektrárna v Česku na Hostýně z roku 1993 měla stožár vysoký jen 31 metrů, uvádí Ekolist.
Moderní turbíny jsou vyšší hlavně kvůli fyzice větru a efektivitě výroby, jak vysvětluje například Česká společnost pro větrnou energii. Ve větší výšce bývá vítr silnější a stabilnější než nad zemí a větší rotor dokáže zachytit více energie.
Vyšší a výkonnější turbína proto dokáže vyrobit výrazně více elektřiny než starší menší zařízení.
VTE jsou to výrazné technické stavby a jejich dopad na krajinu, výhledy, kumulaci více projektů i vztah k obcím je třeba pečlivě posuzovat, což se také děje. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR připomíná, že vliv konkrétního záměru na krajinný ráz se v praxi hodnotí případově podle hodnot daného území.

Mýtus 9: V Česku nefouká, takže větrné elektrárny nedávají smysl

Česko není Dánsko ani Nizozemsko. Nemáme moře a větrné podmínky nejsou všude ideální. Z toho se často vyvozuje, že větrná energetika jako taková u nás nedává smysl. Ve skutečnosti ale v Česku potenciál pro větrnou energii existuje – a je velmi dobře zmapovaný.

Jak je to doopravdy?

Studie Ústavu fyziky atmosféry AV ČR aktualizovala potenciál větrné energie v Česku s ohledem na modernější technologie. Přehledně ji shrnuje infografika Fakta o klimatu: Potenciál větrné energie v ČR.
Obrovský potenciál máme například v Jihomoravském kraji nebo na Vysočině.
Česko by mohlo z větrných elektráren s vysokou efektivitou vyrábět klidně i 20× více elektřiny než v současnosti.

Mýtus 10: Akcelerační oblasti = výstavba větrníků bez pravidel

Mnozí lidé se obávají, že akcelerační oblasti umožní investorům obejít obce, ochranu přírody, hlukové limity a standardní povolovací procesy. Strach posiluje i samotný pojem akcelerační oblast, který zní technokraticky a může vyvolávat obavu, že někdo v Praze nebo Bruselu nakreslí čáru do mapy a tím rozhodne, co se bude dít za obcí.

Jak je to doopravdy?

Akcelerační oblast není cesta ke stavbě bez pravidel. Znamená to, že se část posuzování přesouvá do dřívější fáze – tedy do plánování území. Stát a veřejná správa mají dopředu vyhodnotit, ve kterých lokalitách jsou střety se zájmy přírody nebo občanů minimální a za jakých podmínek by tam obnovitelné zdroje mohly vznikat.
V některých případech může být proces jednodušší například tím, že se část environmentálního posouzení neřeší znovu u každého jednotlivého projektu, protože zásadní střety se vyhodnotí už při vymezování oblasti.
Například zákon č. 249/2025 Sb. zároveň stanovuje, že akcelerační oblast nelze vymezit například na území evropsky významné lokality, ptačí oblasti a zvláště chráněného území a na dalších územích určených kvůli ochraně veřejných zájmů.

Co je akcelerační oblast

Předem vytipované území, kde by mělo být povolování obnovitelných zdrojů rychlejší a jednodušší. Akcelerační oblasti se netýkají jen větrných elektráren, ale také fotovoltaiky a související infrastruktury. Smyslem je najít místa, kde je menší riziko střetu s ochranou přírody, krajinou, bezpečností státu, památkami, dopravní nebo energetickou infrastrukturou.

Mohlo by vás také zajímat:

Dokážou obnovitelné zdroje zajistit stabilní dodávku elektřiny v Česku?

Obnovitelné zdroje jsou klíčovou součástí energetické transformace. Snižují emise a zároveň pomáhají posilovat energetickou soběstačnost Česka i Evropy. Samy o sobě ale v českých podmínkách zatím nedokážou zajistit stabilní dodávku elektřiny.

Přečíst celý článek

Green Deal a energetika: jak Zelená dohoda pro Evropu ovlivňuje českou i evropskou energetiku

Energetika (zahrnující výrobu a spotřebu elektřiny a tepla a dopravu) je zodpovědná za více než 75 % emisí skleníkových plynů v EU. Green Deal se jí proto zabývá velmi detailně – řeší dekarbonizaci, energetickou účinnost, rozvoj obnovitelných zdrojů, bezpečnost dodávek nebo spravedlivou energetickou transformaci.

Přečíst celý článek