Bude jádro zelené?

Ve věci energie z obnovitelných zdrojů máme poměrně jasno. Lze je snadno pojmenovat a určit, protože jejich označení předurčuje i jejich povahu. Příliv, vlny, geotermální teplo a v našich končinách primárně sluneční paprsky a vítr jsou uhlíkově neutrální zdroje se schopností přirozené spontánní obnovy. Se zelenou energií je to ale už o něco složitější, protože namísto odborného termínu se jedná spíš o zažitou zkratku s nejasnými mantinely, kterou podporují média. Znamená to tedy, že co je zelené, lze označit za ekologicky přívětivé a nezatěžující? A splňuje jádro tyto parametry? Právě v tento moment svádí o kýženou definici boj polovina Evropy.

Termínu „jaderná velmoc“ se raději vyhněme, protože se užíval hlavně v souvislosti s vlastnictvím a schopností výroby atomových zbraní. V žebříčku zemí, které produkují elektřinu pomocí jaderných elektráren, je nicméně vítězem stejný stát. Ze 441 nukleárních reaktorů, jež dohromady vyrábějí deset procent světové elektrické energie, se jich nejvíc snaží ve Spojených státech. Je jich třiadevadesát a souhrnně ze sebe v roce 2020 vydaly téměř 790 gigawatthodin. Na druhém místě je Francie s 338,6 GWh z 56 reaktorů, na třetím Čína s 344,7 GWh z 54 reaktorů. Česko pak produkuje z šesti reaktorů 28,3 GWh, což činí 37,3 % naší národní spotřeby elektřiny. V globálním kontextu to není vůbec špatné číslo, třebaže do francouzských 70,6 % se pořád máme poměrně dost co učit. Je ale každopádně jasné, které vyspělé země silně lobbují ve prospěch atomové energetiky. A prezidentu Macronovi se v tomto ohledu podařil husarský kousek. 

Úvodem bylo prohlášení v listopadu minulého roku, v němž světu sdělil, že navzdory dřívějším slibům o snížení podílu jaderné energie nechá Francie vystavět hned několik nových menších jaderných bloků a minielektráren. A hned prvního ledna, ve chvíli, kdy se Francie před námi ujala předsednictví Rady Evropské unie, Evropská komise jasně vyřkla to, co naznačila již na podzim, tedy že hodlá zařadit jaderné elektrárny do zelených investic, respektive že dá zelený status, a tím pádem i možnost získat peníze těm novým jaderným blokům, které dostanou povolení pro stavbu nejpozději v roce 2045, což by mimochodem při rychlém jednání české strany umožnilo dostavění nových bloků i v Dukovanech a v Temelíně. A pak se strhla mela.

Razantní hněv přivál z Rakouska. Tamější ministryně pro klima Leonore Gewesslerová dokonce zvažuje proti Bruselu žalobu. Nesouhlasí aniNěmecko, které následuje protijadernou politiku vytyčenou již v roce 2011 po výbuchu elektrárny v japonské Fukušimě. Letošek by měl být koncem jádra u našich sousedů. Německá veřejnost sice není už zdaleka tak proti atomové energii a i tamější politici si výrazně uvědomují vrtkavost energetického trhu, nicméně i tak se spolkový ministr pro klima a hospodářství Robert Habeck nechal slyšet, že Německo bude hlasovat proti návrhu Komise. Navíc je v opozici i Španělsko, což vytváří zajímavý kontinentální spor nejsilnějších hráčů. A důvody jsou jednoznačné a stále stejné. Atomová energie skutečně není zelená. Planetu zatěžuje, a to jak riziky, částečně těžbou štěpného materiálu, tak především „odpadky“. A přesto je pravděpodobně nejschůdnější cestou k atmosféře bez skleníkových plynů.

Jak dokázal jedenáct let starý incident v Japonsku, krocení jádra stále představuje hazard, v němž může i malou chybu následovat katastrofa. Mimochodem, v roce 2011 došlo k menšímu incidentu i ve francouzské elektrárně v Marcoule. Dále pak platí, že jsme jako lidstvo dodnes nebyli schopni vyřešit otázku nakládání s jaderným odpadem.  

Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová sice pro Český rozhlas uvedla: „Až se země pohne tak, aby se uložený odpad dostal nahoru, tak bude mít lidstvo daleko jiné starosti. Pakliže vůbec nějaké bude mít,“ ale to nic nemění na faktu, že ono nerudovské „kam s ním“ je pořád na stole. A další nezpochybnitelnou pravdou je, že i nadále stavba bezpečných jaderných elektráren představuje velmi zdlouhavý proces na dekády. Jenže i tak se něco stát musí. 

Třebaže atomová energie nepochází z obnovitelných zdrojů, je alespoň energií relativně čistou a udržitelnou. Pokud má svět do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality a udržet nárůst globální teploty pod hranicí 1,5 °C, je třeba zbavit se fosilních paliv. Pro země, které mají možnost volit z pestré škály obnovitelných zdrojů, je tato situace schůdnější, ale pro vnitrozemské státy včetně Česka se jedná o výzvu, kterou pravděpodobně nepůjde splnit. Rozhodně se těžko představuje, že by se tak stalo bez pomoci atomu. Navíc je třeba připomenout, že jádro spotřebovává ze všech zdrojů nejméně materiálů, minerálů i vzácných kovů a má nejmenší nároky na půdu. A nejen to. 

Jak nedávno publikovala environmentální společnost Ricardo Energy & Environment v periodiku Americké chemické společnosti, ve věci minimalizace skleníkových plynů atomové elektrárny nejen že překonávají konvenční elektrárny na pevná paliva, ale jejich emise CO₂ jsou dokonce nižší než u solárních kolektorů nebo větrných turbín.  

Kilowatthodina elektřiny vyrobená v jaderné elektrárně znamená 5,49 gramu CO₂, po započtení distribuce 10,9 gramu. Například větrné elektrárny mají 12 gramů CO₂. Takže je to něco za něco. Je pouze a jen na společnosti, kterou cestou se bude chtít vydat. Jedna nicméně vede jak k zefektivnění recyklace vyhořelého jaderného paliva, tak k dalším etapám zabezpečení – americký energetický podnik TerraPower například ve Wyomingu plánuje novou experimentální elektrárnu za čtyři miliardy dolarů, ve které bude reaktor, naplněný vysoce obohaceným uranem, chlazen sodíkem. A samozřejmě nesmí být zapomenuto na obnovitelné zdroje. Jestli nám totiž jaderná energie něco dává v první řadě, je to čas na rozvinutí jejich potenciálu.