Elektromobilem kolem světa

Cesta kolem světa. Expedice Ferdinanda Magellana k ní potřebovala tři roky, Phileas Fogg ji ve slavném románu Julese Vernea zvládnul za 79 dní. Od té doby rychlost našich dopravních prostředků oproti Foggovým lodím, horkovzdušným balónům nebo třeba slonům přeci jen dramaticky poskočila, především díky vynálezu letadel. Správnou kombinací komerčních linek dokázal držitel rekordu Andrew Fischer obletět svět za 52 hodin a 34 minut. Čímž pořád výrazně zaostává za jakýmkoliv člověkem, který byl členem posádky vesmírné stanice – ta totiž celou planetu obletí za přibližně 90 minut.

V oblasti elektromobility – specificky elektrických automobilů – se však nabízí mnohem větší zápletka. Otázkou totiž není, jak rychle by elektroauto objelo svět, ale: dovede vůbec elektroauto objet celý svět? Případně, kam se vůbec nedostane?

Na poslední otázku je odpověď poměrně jednoduchá – kde nejsou silnice a kolem nich žijící lidé, tam končí i „uskutečnitelný“ dojezd elektromobilu. Otevřená mapa serveru openchargemap.org, jednoho z nejdetailnějších přehledů svého druhu na světě, eviduje více než 200 000 dobíjecích stanic rozmístěných po celé planetě. Asi přitom nikoho nepřekvapí, že největší hustota se nachází v Evropě a v Severní Americe, a především starý kontinent v tomto ohledu hraje jednoznačně prim. Na nominativní počet v žebříčku sice vedou Spojené státy americké se svými 48 347 stanicemi, druhé Německo je však zdatně přeskakuje co do hustoty „zastaničení“, protože jeho elektromobilní infrastrukturu tvoří 31 169 stanic na rozloze 357 023 km² , tedy na zhruba 27× menší ploše v porovnání se Spojenými státy. V žebříčku hustoty se ovšem Německo nemůže poměřovat s Monakem a jeho 37 stanicemi na 2 km ² .

Mapa však nikdy nebude dostatečně přesná – dobíjecí stanice totiž rostou mnohem rychleji než příslovečné houby po dešti. Jako by se jednotlivé společnosti předháněly, která jich bude mít více či která vytvoří nejdelší koridor –nakonec i na tyto ukazatele pozitivně reaguje neviditelná ruka akciových trhů. Mezi největší kolosy na poli elektrických stanic patří nejen zavedení energetičtí giganti (na žebříčcích jsou k nalezení společnosti jako Renault, Hyundai, Daimler – Mercedes-Benz, RWE, Siemens, BP, Schneider Electric a mnohé další), ale i značky, jejichž názvy neleží v obecném povědomí. Co do počtu stanic je číslem jedna ChargePoint, která se ve svých materiálech chlubí tím, že jich postavila více než 140 000 ve 14 zemích v Evropě a Severní Americe. Poměřit si s ChargePointem síly ovšem plánuje populární značka tradiční autodopravy – Shell. Aby váš elektromotor dobře a daleko šel, společnost s mušlí svatého Jakuba v logu plánuje do roku 2025 obhospodařovat síť čítající půl milionu dobíjecích stanic.

 Globální energetická společnost s italskými kořeny Enel X se zaměřila na vzdálenost – v tuto chvíli tak obhospodařuje nejdelší elektrický dálkový koridor. Díky němu se na čistou elektřinu dostanete z přístavu Ushuaia na samém jihu Ohňové země až do Ensenady (nebýt malé lodní přestávky v podobě plavby do Panamy, šlo by i o trasu nepřerušenou), mexického města ležícího poblíž amerických hranic. Tato trasa obtáčející Andy je dlouhá přes třináct tisíc kilometrů, vede jedenácti zeměmi a vůz je při cestě po ní možné dobít na 220 stanicích.

Počty stanic a jejich rozložení tak mohou sejmout obavy z ramenou cestovatelů, kteří by chtěli ve svém elektroautě podstoupit oblíbený „road trip“, nebo mezinárodních dopravců, kteří do budoucna uvažují o přechodu na elektrické flotily – především pak po Evropě. Při průměrném dojezdu elektrovozidel notně přes 300 kilometrů je zde elektrojízda rozhodně aplikovatelná. A to dokonce i v místech s menší hustotou stanic na Balkáně nebo ve východní Evropě. Stačí si jen dopředu naplánovat trasu a propočítat nutné zastávky. Překážky však mohou nastat za hranicemi starého kontinentu.

Jaká je „nejdelší autocesta“? Tedy nejkratší trasa mezi dvěma nejvzdálenějšími body na planetě, kterou můžete jet po dálnicích či silnicích (nebo nezpevněných komunikacích tak vedených, jako třeba D1) bez nutnosti použít trajekt? Překvapivě nevede z Jihoafrické republiky (problémem je absence silnic nebo mostů přes řeky v některých zemích), ale z Evropy. Vede z jihoportugalského Sagres do města Chasan, které leží na hranicích Ruska se Severní Koreou. Trasa je dlouhá přes 14 000 kilometrů a překvapivě její velkou část je možné jet elektromobilem – těžko překonatelnou překážkou pro takový výlet by pro průměrný elektromobil byla maximálně oblast Irkutska a Zabajkalského kraje na ruském Dálném východě. Nejbližší veřejné dobíjecí stanice jsou tady od sebe vzdálené i více než 500 kilometrů.

V potaz je však možné vzít i dobíjecí body neveřejného charakteru. Tak to udělal Wiebe Wakker, třicetiletý Holanďan a toho času držitel světového rekordu v nejdelší elektromobilem ujeté vzdálenosti, k níž ovšem musel použít i lodní dopravu. Jeho cesta započala 15. března 2016 v domovském Amsterodamu a skončila 7. dubna o tři roky později v australském Sydney. Wiebe ve svém Volkswagenu Golf (s dojezdem podprůměrných 200 km) nevandroval nejpřímější cestou k cíli, a tak dokázal urazit vzdálenost přes 95 000 kilometrů. Pomoci mu ovšem museli dobrovolníci, u nichž si mohl automobil nabít – do jeho projektu se zapojilo více než 2000 dobrodinců ze 45 zemí. Perličkou jeho cesty budiž, že za celou dobu neměl jedinou nehodu a jen jednou mu praskla pneumatika. Je zároveň prvním člověkem, který elektrovozidlem projel Turecko, Írán, Myanmar, Malajsii a Indonésii.

Wiebe Wakker se na své cestě České republice vyhnul. Nebylo to však z důvodů nedostatečné infrastruktury dobíjecích stanic. Nakonec, vzhledem k velikosti naší země je poměrně snadné projet jí i bez dobití, pokud trasa nevede z nejvýchodnějšího na nejzápadnější bod, což je více než 650 kilometrů (a ani to by pro nový elektrovůz Lucid s jednorázovým dojezdem přes 800 km neměl být problém).Byť je Česko v hustotě dobíjecích stanic spíše pod evropským průměrem, provandrovat elektromobilem se bezesporu dá – na ploše necelých 78 000 km ² se lze napojit na lehce přes 1500 dobíjecích bodů.„Na svědomí“ jich má nejvíce ČEZ, který obhospodařuje zhruba šestinu ze všech tuzemských stanic. V žebříčku těch nejaktivnějších provozovatelů jsou pak k nalezení i Pražská energetika, E.ON či ŠKO-ENERGO, dceřiná společnost Škoda Auto. Vzhledem k plánům jednotlivých společností i k novému dotačnímu programu Ministerstva dopravy pro roky 2021 až 2027, ve kterém bude podpora pro dobíjecí stanice třikrát vyšší oproti programu z let 2014–2020, se tak dá předpokládat, že i tuzemská elektromobilní infrastruktura v budoucích letech ještě výrazně poroste. Podle Národního akčního plánu čisté mobility by do roku 2030 u nás mělo vyrůst 35 000 dobíjecích bodů, z toho 5000 jen v Praze.

Odpověď na počáteční otázku, tedy zda se dá v elektromobilu objet celý svět, v tuto chvíli zní: spíše ne – nebo alespoň ne na vlastní pěst, bez případné výpomoci ochotných lidí se zavedenou elektřinou. Minimálně kontinenty se však již přejet dají.