Neviňme zelenou: Co stojí za zdražováním energií v Evropě?

Základní pravidlo trhu praví, že cena se řídí poměrem poptávky a nabídky. Pokud nabídka převyšuje poptávku, ceny klesají, pokud je tomu naopak, ceny šplhají vzhůru. Přesně toho jsme byli v posledním roce svědky.

Omezenou nabídku ovlivnilo mnoho faktorů, za narůstající poptávkou stojí jeden hlavní – restart světové ekonomiky utlumené během pandemie covidu-19. Rozsáhlé lockdowny, omezování dopravy a výroby ve většině světových zemí srazily poptávku po energii na mnohaleté minimum. Jakmile jsme ale přečkali zimní vlny nákazy a na trhu se objevily vakcíny, ekonomika a s ní poptávka po energii začala prudce růst (šlo o nejrychlejší vzestup za posledních 80 let). K tomu si můžeme připočíst dlouhou a studenou zimu, během které se lidé zdržovali v karanténách doma. Ta způsobila skoro 8% nárůst spotřeby plynu a vyprázdnění zásobníků, které chtěli dodavatelé před další topnou sezónou doplnit. To se ukázalo jako problém.

Jak už zaznělo, za poklesem nabídky je faktorů více. Například na straně norských a britských dodavatelů plynu (dohromady jejich dodávky pokrývají asi čtvrtinu evropské spotřeby) nastaly problémy s těžbou a zpracováním. Kvůli lockdownům během pandemie se údržbové práce přesouvaly z roku 2020 na rok 2021, v rafinériích a továrnách na zkapalněný zemní plyn došlo k neočekávaným poruchám a jejich dodávky klesly pod plánovanou úroveň. Za běžných okolností by pokles pokryli ostatní dodavatelé – zejména Rusko a Alžír. Z jejich strany ovšem do Evropy více plynu proudit nezačalo. Důvodů je mnoho a o většině z nich lze navíc pouze spekulovat. Hovoří se o sporech Alžíru s Marokem, kudy vede plynovod do Španělska, o mnohonásobně zvýšené poptávce z Asie, v případě Ruska zase o snaze tlačit na spuštění plynovodu Nord Stream 2. V každém případě došlo v poptávce a nabídce energie k nepříznivému souběhu událostí, který způsobil, že ceny zemního plynu vzrostly přímo raketově – ze 16 eur za MWh v únoru na říjnových 88 eur. Skok se pak podepsal na stejně rychlém nárůstu cen elektřiny.

Málokomu asi ujde, že v debatách o příčinách růstu energie se dávají do rovnice ceny plynu a ceny elektřiny. Zde je namístě uvést, že přechod na uhlíkově neutrální ekonomiku má na situaci na energetických trzích přece jen vliv. Nikoliv kvůli nespolehlivosti zelených zdrojů (jak se můžete dočíst v diskuzích na internetu), ale kvůli tomu, že se plyn stal díky nízké uhlíkové stopě upřednostňovaným fosilním zdrojem výroby energie. Jeho nedostatek na trhu také způsobil, že výrobci energií museli navýšit produkci uhelných elektráren, a potřebovali proto více emisních povolenek. I jejich cena tím pádem díky zvýšené poptávce vzrostla a výrobci energií ji promítli do koncové ceny. Třetím (byť nepřímým) vlivem zelených technologií je, že jsou pro investory již dlouho atraktivnější než fosilní paliva. Omezený přísun investic způsobil, že trhy s fosilními palivy jsou náchylnější k výkyvům způsobeným neočekávanými událostmi, které v minulých měsících nastaly.

Sečteno a podtrženo – za vysoké ceny energií nemůže Zelená dohoda, ale pověstná neviditelná ruka trhu vládnoucí prostřednictvím zákona poptávky a nabídky. Jako nejlepší důkaz asi může sloužit fakt, že strmý nárůst ceny energií nepostihl jen Evropu. Stejně rychle (ba rychleji) šplhaly i v ekonomikách, které se k přechodu na zelenou energetiku ještě ani nezavázaly a jejichž elektrárny spalují v největší míře uhlí. Například v Číně, kde těžba uhlí nestačila pokrýt zvýšenou poptávku po energiích, dvě třetiny provincií postihly blackouty a energeticky náročné provozy, jako je výroba hliníku a cementu, musely omezit výrobu. Stejně tak v Indii nestačí tamější uhelné doly pokrývat poptávku a několik indických států hlásí výpadky dodávek energie jak průmyslových podniků, tak distributorů. 

Koncové zákazníky samozřejmě daleko více než důvody zajímají důsledky. Ptají se, jestli bude energie drahá už na věčné časy a jestli lze neúnosným sumám na vyúčtování zabránit. Zdá se, že v první otázce můžeme být opatrně optimističtí. Energie se totiž nakupují s několikaměsíčním předstihem, a dnes se tedy obchoduje s elektřinou, kterou distributoři budou prodávat zhruba v druhém čtvrtletí 2022. Její cena je podle zpráv z burz zhruba poloviční než v současnosti a na rok 2023 se očekává další pokles.

Důvod k optimismu dává i vývoj na trhu s plynem, kde jen Norsko oznámilo navýšení těžby v hlavních ložiscích o dvě miliardy kubíků. Neznamená to ale, že je všem problémům konec. Plyn stále zůstává komoditou, která bude výrazně ovlivňovat ceny energií v EU. I když Evropa svou závislost na fosilních palivech rychle snižuje, pokrývá plyn asi pětinu celkové energetické spotřeby a s ukončováním uhelných elektráren bude jeho důležitost narůstat. Jelikož těžbu a prodej ovládá několik málo (a jak vidno, ne příliš spolehlivých) dodavatelů, měli bychom se logicky snažit jeho podíl na energetickém mixu snižovat.

Řešení, jak posílit energetickou nezávislost a předcházet dalším krizím, nabízí paradoxně ony obviňované zelené technologie. Jaký potenciál mají u nás, jsme podrobně rozebírali v článcích věnovaných jednotlivým zdrojům, ale stručně shrnuto – jen solární a větrné elektrárny mají reálný potenciál pokrývat téměř dvě třetiny naší celkové spotřeby elektřiny. V Evropě je situace podobná a jak řekl místopředseda Evropské komise Frans Timmermans: „Ironií je, že pokud bychom Zelenou dohodu zavedli před pěti lety, nebyli bychom v situaci, kdy jsme na zemním plynu tolik závislí.“