Plyn nad zlato

Zemní plyn, stejně jako ropa vzniká rozkladem organické hmoty pod povrchem země (tedy bez přístupu kyslíku). O tom, jestli z procesu vzejde tekutina nebo plyn, rozhodují především teploty. Tekuté uhlovodíky, které známe pod jménem ropa, vznikají v hloubkách kolem 2‒4 km pod povrchem, kde panují teploty 60‒120 °C. Pokud se zasypané dřevo či jiný organický materiál octne hlouběji, pomáhají jeho rozkladu vyšší teploty (100‒200 °C) a místo kapaliny vznikne plyn. Jak ropa, tak plyn potom z místa vzniku putují porézními horninami a podél geologických zlomů, až narazí na překážku tvořenou nepropustným materiálem. V úložišti se pak hromadí do té doby, než jej těžaři vypustí na povrch.

Největší objem plynu se v současnosti spotřebovává na výrobu tepla a elektrické energie. Paroplynové elektrárny mají oproti uhelným výhodu ve vyšší účinnosti (až 58 %) a až o 70 % nižším emisím CO₂. Ze stejných důvodů kombinovaných s vysokou výhřevností (asi 34 MJ/m³) je plyn také ideálním palivem pro výrobu technické a topné páry. Díky rychlému startu a pružné regulaci výkonu jsou v současnosti plynoparové elektrárny důležitým zdrojem energie pro vykrývání propadů produkce elektráren využívajících obnovitelné zdroje energie. Od klasických tepláren, které zásobují teplem a teplou vodou celé oblasti městských aglomerací, se v současnosti spíše upouští. Kvůli ztrátám a díky rozvoji individuálních tepelných zdrojů je totiž výhodnější rozvádět zemní plyn než transportovat teplo.      

Celosvětovému trhu s plynem v současnosti dominuje pět velkých společností. Největším globálním exportérem plynu je ruský Gazprom, který operuje až se 17 % celkových zásob této suroviny na Zemi a na trh dodává přes 12 % celkového objemu (v roce 2018 to bylo cca 497 miliard kubíků plynu). V závěsu za ním stojí Royal Dutch Shell, který se po akvizici britské BG Group v roce 2016, stal celosvětovou dvojkou a největším přepravcem a obchodníkem se zkapalnělým plynem. Další v pořadí je ExxonMobil, americká společnost, která prostřednictvím XTO Energy kontroluje největší ložiska zemního plynu v USA a operuje i s dalšími nalezišti v Kanadě a v Asii. V Číně nepříliš překvapivě operuje státní podnik PetroChina, který zodpovídá za 70 % domácí produkce zemního plynu a pokrývá asi 92 % jeho spotřeby v celé zemi. Pětici uzavírá BP (dříve British Petroleum), po něm následují například Chevron, Total nebo Equinor.

Stlačený či zkapalněný zemní plyn patří mezi nejrozšířenější alternativní paliva. Po úpravě vstřikovacího zařízení ho totiž lze používat v klasických spalovacích motorech, které ale díky chemickému složení plynu produkují výrazně méně skleníkových plynů i škodlivin (oxidů dusíku a uhlíku, pevných částic i karcinogenů). V současnosti existuje několik druhů plynových paliv, které se v automobilové dopravě využívají.

Nejrozšířenější je LPG (Liquified Petroleum Gas), které známe pod jiným jménem jako propan-butan a které vzniká buď jako vedlejší produkt při rafinaci ropy, nebo se získává během těžby ze zemního plynu. CNG (Compressed Natural Gas), čili stlačený zemní plyn, je jakostně spolehlivější, ale v současnosti naráží především na nerozvinutou infrastrukturu čerpacích stanic (v ČR jich je jen 204). LNG (Liquified Natural Gas) vzniká přeměnou plynu na kapalinu, díky čemuž mají LNG poháněná vozidla při stejném objemu nádrže až trojnásobný dojezd. Nevýhodou je nutnost skladování při nízkých teplotách (−162 °C) v uzavřených nádržích, z nichž se při delší odstávce odpařuje, což činí skladování i přepravu ekonomicky i technologicky náročnou. Je využíván zejména v kamionové dopravě (v Evropě je v současnosti v provozu více než 6 000 tahačů na LNG).

V chemickém průmyslu nachází zemní plyn uplatnění nejen jako zdroj tepla, ale i jako surovina. Důležitý je například při výrobě vodíku, syntéze čpavku nebo ve výrobě palivových článků. Ty na rozdíl od klasického spalování přeměňují chemickou energii přímo na energii elektrickou, díky čemuž u nich lze dosáhnout velmi vysoké efektivity (40 až 70 %) a nízkých emisí škodlivin.

V zemědělství je největší objem plynu spotřebován na sušení. Využívá se ale i k „přihnojování“ oxidem uhličitým. Ve vyhřívaných sklenících se často používá technologie přímého otopu, kde spaliny nejenom ohřívají vzduch, ale zároveň ho obohacují oxidem uhličitým, který pomáhá rostlinám v růstu. V potravinářství se pak plyn kromě vyhřívání pecí a varných nádob používá například při skladování nebo dozrávání ovoce a zeleniny.

Plyn a ropa mají společný nejenom původ, ale donedávna i trhy. Historicky byl totiž obchod s plynem navázán právě na obchod s ropou. Plyn neměl ani stanovenou vlastní cenu a obchodoval se podle ceny ropy přepočítané koeficientem ekvivalentu spalného tepla. V letech 2008 ‒ 2009 ale došlo k situaci, kdy množství ropy na trzích klesalo, kdežto plyn proudil víceméně bez omezení a počet jeho dodavatelů dokonce stoupal. Díky tomu se ceny obou komodit oddělily, a přestože se i nadále navzájem ovlivňují, jsou dnes obchodovány zvlášť.          

Obchod se v současnosti soustřeďuje do centrálních uzlů rozvodné sítě (tzv. „hubů“), kde mohou prodejci využívat skladovacích kapacit. V Evropě jsou hlavní tři obchodní huby. MBP v Británii, TTF v Nizozemsku a EEX v Německu, kde sloučením provozovatelů přepravního systému vznikla největší koncentrace obchodů a likvidity v Evropě. 

V Česku probíhal až do roku 2007 obchod s plynem v režii státu. Jediným operátorem trhu byl RWE Transgas, většinu spotřeby pokrývaly dodávky z Ruska (z menší části z Norska) a právo nakupovat plyn jako komoditu měly pouze vybrané společnosti, především průmyslové podniky. Po vstupu do EU došlo k uvolnění trhu s energiemi a možnost vybrat si svého dodavatele má dnes každý odběratel, včetně domácností. Stejně tak mohou licencovaní obchodníci nakupovat plyn na burze od jakéhokoliv výrobce a využívat pro jeho distribuci páteřní i regionální přepravní síť.

I když fosilní paliva kvůli nutnosti snižování emisí skleníkových plynů opouštíme, s plynem ještě minimálně nějakou dobu žít budeme.

„V současnosti si nedovedu představit, že bychom se bez plynu obešli,“ říká šéf nákupu energie firmy E.ON Jiří Mlynář. „I při vzrůstajícímu podílu obnovitelných zdrojů bude mít plyn pořád úlohu ideálního zdroje energie pro vyrovnávání propadů produkce energie. Plynové elektrárny jsou pro tento účel ideální. Mají rychlý start, flexibilní regulaci výkonu, v porovnání s uhelnými elektrárnami jsou daleko ekologičtější a oproti jaderným daleko levnější a méně náročné na údržbu,“ vypočítává.

Pro plyn podle něj v současnosti hovoří i ekonomické důvody. Do obchodu s plynem totiž výrazně zasáhla technologie zkapalňování plynu, která začala konkurovat potrubní přepravě. Projevilo se to především na vyrovnání cen plynu mezi jednotlivými regiony. Dříve se ceny výrazně lišily a v oblastech daleko od zdrojů plynu byly často velmi vysoké. Dnes, kdy je možné velké množství plynu převážet lodními tankery, se ceny vyrovnaly a jsou na dlouhodobém minimu.