Vodíku věříme. Technologie už máme, legislativa musí vývoj dohnat

Co „vaří“ E.ON v Mydlovarech?

Rýdl: Mydlovary jsou pro nás inovativní hub. Jako pilotní projekt tady probíhala dekarbonizace – z původní zastaralé kotelny na uhlí vznikl moderní energetický zdroj využívající obnovitelné zdroje energie. Kromě kotle na biomasu zde máme i kogenerační jednotku, což už z dnešního úhlu pohledu není nic nového. Ale probíhal tu i pilotní projekt velkého bateriového úložiště. V současnosti jsme dokončili studii proveditelnosti pro výrobu vodíku z obnovitelných zdrojů energie, kterou bychom v Mydlovarech rádi spustili.

Fiedler: Také máme záměr zde v Mydlovarech postavit zkušební polygon pro vodíkovou technologii, který se bude skládat z prvků, z nichž je standardně sestavená distribuční síť zemního plynu – potrubní rozvody, redukční stanice, armatury, plynoměr i samotné spotřebiče. Kromě toho, že budeme získávat technické zkušenosti s výrobou a distribucí vodíku, bude celé zařízení sloužit jako demonstrátor technologií vodíkové energetiky. Vodík je totiž dobrý pro akumulaci elektřiny z obnovitelných zdrojů v okamžiku, kdy je jí přebytek. Dovedu si představit, že by v budoucnosti mohl vodík sloužit třeba k pohonu autobusů městské dopravy v Českých Budějovicích, které jsou blízko.

Mohl byste zkusit popsat genezi celého projektu? Od začátku až po vodík.

Fiedler: První zdroj elektřiny a tepla vznikl v Mydlovarech už před sto lety. Byla to jedna z prvních elektráren na území tehdejšího Československa, která měla původně sloužit k zásobování Jihočeského kraje elektrickou energií. Řízením osudu se v teplárně k výrobě elektrické energie používalo méně hodnotné hnědé uhlí – lignit –, který se přímo zde těžil. Po jeho vytěžení se začalo dovážet hnědé uhlí ze Sokolovska. Teplárna se postupně rozšiřovala až na 100 MW tepelného výkonu a zásobovala teplem i velkou část Českých Budějovic. V 90. letech zde ale provoz uhelné teplárny skončil a technologii spalování uhlí nahradily plynové kotle pro dodávku tepla do blízkého městečka Zliv. V roce 2009 zde E.ON instaloval kogenerační jednotku a nedlouho poté i kotel na biomasu s kondenzační turbínou. Vedle toho jsme zde instalovali tři menší fotovoltaické elektrárny a chystáme již zmiňovanou výrobu zeleného vodíku.

Jak si stojí projekt dnes?

Fiedler: Kogenerační jednotka byla v roce 2009 jedna z prvních svého druhu a velikosti v Čechách. Existovaly malé kogenerační jednotky do půl megawattu, ale tato měla více než dvojnásobný výkon. Její instalace byla také jedním z našich pilotních projektů. Po 12 letech provozu můžeme říci, že se celé zařízení osvědčilo a zaplatilo. Dnes provozujeme asi 30 kogeneračních jednotek v režimu regulace – poskytujeme nejen teplo a elektrickou energii, ale i takzvané podpůrné služby. Když je v elektrické síti nedostatek energie, naše kogenerační jednotka spolu s dalšími zdroji, které pracují v jednom bloku, startují a poskytují nebo doplňují chybějící výkon. Byli jsme jedni z prvních, kteří začali v takovéto míře podpůrné služby ČEPSU poskytovat, a dá se říci, že jsme v tomto prošlapali cestu ostatním.

Rýdl: Ve vodíku vidíme velkou perspektivu do budoucna. Vzhledem k tomu, že jsme jedním z největších hráčů na poli obnovitelné energie, nás možnost výroby zeleného vodíku zajímá. A protože v Mydlovarech máme kombinaci fotovoltaiky a energetického zdroje využívajícího biomasu, tato lokalita se nám pro výrobu vodíku logicky nabízela, a tak jsme se začali zabývat studií proveditelnosti. Po několika měsících jsme dospěli k tomu, že projekt má velkou naději na realizaci a dopočítali jsme se tržní ceny za kilogram zeleného vodíku. V tuto chvíli jsme ve fázi zpřesňování našich dat na vstupu a výstupu a ověřování aktuálních cen zeleného vodíku na trhu. Přece jen jde o investici ve výši několika milionů EUR, takže k tomu přistupujeme velmi zodpovědně.

Kdo je vlastně konečným zákazníkem pro zelený vodík?

Rýdl: V tuto chvíli je pro nás hlavním cílem energetické využití vodíku přímo na místě v našich technologiích. Možností využití zeleného vodíku je však celá řada. Může to být třeba sklářský průmysl, ocelárny, vlaková doprava nebo obecněji čistá mobilita – autobusy, logistika, těžká nákladní doprava.

Takže startu výroby vodíku už nic nebrání?

Rýdl: Z hlediska investic ne, na ty jsme připraveni. Klíčové je nyní dokončit projekční práce a získat všechna potřebná povolení, na jejichž základě už můžeme hledat vhodné partnery pro dodávku technologií a koncové zákazníky pro zelený vodík. Pak už nic nebude bránit finálnímu schválení investice a zahájení realizace.

Jaké problémy očekáváte? Kde by mohly být největší překážky?

Rýdl: Technologie elektrolýzy vodíku v Česku teprve začínají a od toho se odvíjejí různé problémy. Uvažovali jsme například o elektrolyzéru s protonovou membránou, který má vysokou účinnost. Ale samostatná fotovoltaika nám v našich geografických podmínkách nedává dostatečný výkon, aby provoz elektrolyzéru vycházel ekonomicky smysluplně a celé zařízení mohlo pracovat alespoň 20 hodin denně. Museli jsme proto najít další zelený zdroj energie, abychom se v kombinaci s nemalými náklady na elektrolyzér a další potřebné technologie dostali na rozumnou cenu vyrobeného vodíku.

Technologické otázky jsme vyřešili, ale nyní to vypadá, že větší bariérou bude legislativa a otázka klasifikace zeleného vodíku. Potřebujeme, aby byla jasná pravidla pro to, co je zelený vodík a jaké zdroje energie můžeme nebo nemůžeme pro jeho výrobu využívat.

Bude technologie v Mydlovarech škálovatelná?

Rýdl: Systém pro výrobu vodíku je modulární – jsou to všechno kontejnerová řešení. Takže možnosti, jak technologii rozšiřovat, máme. Plánujeme zásobník s objemem přibližně 200 m3. Problém ale může být s přepravou vodíku, proto je dobré tyto technologie provozovat ideálně přímo v místě spotřeby. V Mydlovarech určité možnosti máme. Vodík by se také mohl vtláčet do plynové distribuční sítě. V projektu s tím ale v první fázi nepočítáme, protože vtláčení vodíku do plynové sítě zatím není legislativně zakotveno.

Už jsme na to narazili podruhé. Lze říct, že legislativa v tomto případě dohání technologický pokrok?

Rýdl: Legislativa chybí. Není však možné říci, že příslušné úřady něco zanedbaly. Jde přece jen o novou technologii a je nutné vše nejdříve řádně ověřit, a pak teprve potřebnou legislativu nastavit. To samé platí i pro dotační podporu. Minulost ostatně ukázala, že v oblasti obnovitelných zdrojů energie nelze jednat ukvapeně.

Vidíte vy sám perspektivu ve vodíkové technologii?

Fiedler: Bude hodně záležet na tom, jak se bude vyvíjet situace na trhu s energiemi. Čím dražší bude zemní plyn a elektrická energie, tím bude výroba vodíku zajímavější. Vodíková energetika dává smysl i z pohledu zmíněné regulace. V Evropě i v Česku rostou další fotovoltaické elektrárny, budou vznikat další větrné parky a poroste tedy potřeba akumulace přebytků „zelené“ elektrické energie. A proto se vodík hodí.

Kdy předpokládáte, že se vyrobí první vodík?

Rýdl: Odhaduji, že první vodík v elektrolyzéru vyrobíme někdy na konci roku 2024. Je to můj reálný, byť trochu optimistický odhad. Klíčová ale bude legislativa – hlavně to, jaké energetické zdroje se budou moci na výrobě zeleného vodíku podílet.